Voda je slaná tehdy, obsahuje-li tři až pět procent soli. Světová moře a oceány mají obvykle slanost tři a půl procenta. To znamená, že v jednom litru mořské vody je rozpuštěno pětatřicet gramů různých solí (především chloridu sodného) a taková voda není pitná.

Slanost různých moří je rozdílná. Mořem s nejčerstvější (tedy nejméně slanou) vodou je Baltské moře, naopak nejslanější vodu má moře Rudé, kam řekami přitéká jen malé množství sladké vody a horký vzduch zvyšuje výpar. Slanou vodu můžeme najít i ve vnitrozemí: některá jezera obsahují větší procento solí než moře. Příkladem ad absurdum je samozřejmě notoricky známé jezero Mrtvé moře se slaností kolem třiceti procent.

Vědecká tápání

Počátky vědeckých teorií ohledně slanosti mořské vody spadají do prvé poloviny osmnáctého století. V roce 1715 britský astronom, geofyzik, matematik a meteorolog Sir Edmond Halley vyslovil domněnku, že soli a ostatní minerály jsou působením vodní eroze (silné vodní proudy, prudký déšť) přinášeny řekami do moří, kde se usazují.

Neúspěchem skončily pokusy o určení stáří světových moří podle míry jejich slanosti. Slanost moří a oceánů je díky chemickým procesům recyklujícím sůl stabilní. Podle jedné teorie se sůl v mořích usazuje ve vrstvách sedimentu a s pomocí tektonické činnosti se dostává pod pevninské desky, odkud se pomalu uvolňuje zpět na zemský povrch.

Odsolení vody

Vody je na Zemi dost, ale pitné vody zoufalý nedostatek. 97% veškeré vody je voda slaná nebo brakická, takže zatímco v solivarech získáváme mořskou sůl výparem vody, v desalinačních (odslaňovacích neboli odsolovacích) zažízeních se snažíme o proces, při němž je mořská voda zbavená solí a minerálů za účelem získání vody pitné. Vedlejším produktem odslanění bývá stolní sůl. Protože odsolování je finančně náročnou operací, používá se především na ostrovech, lodích a ponorkách, kde je pitné vody nedostatek a náklady hrají druhotnou roli.

Jak je to dopravdy?

Původ solí v mořské vodě dodnes není zcela objasněn, protože horniny pevnin mají jiné složení. Prvotní domněnka byla, že se soli v oceánu nahromadily odpařováním sladké vody, do které přinesly řeky rozpuštěné horniny okolních hornin. Později začal převládat názor, že kovové součásti pocházejí převážně z pevnin, zatímco nekovové zbytky kyselin přináší převážně vulkanismus. Nyní se ovšem ví, že podmořské tzv. „černé komíny“ chrlí na dno oceánů rudní roztoky s velkým obsahem kovů. Je zřejmé, že slanost mořské vody vzniká spolupůsobením mnoha příčin a záleží na tom, kde která z nich právě převládá. Složení mořské vody se v průběhu geologických epoch mění, liší se i podle jednotlivých moří, či míst v nich a ani voda prvotního oceánu určitě nebyla „sladká“.